Nečtěte dětem, čtěte si s dětmi

Prosím? Jaký je v tom rozdíl?

Podle neurovědců, poměrně zásadní.

Nedávno jsem narazila na článek od Billa Murphy Jr., který rozebírá zajímavým způsobem otázku vztahu dítě-kniha-rodič. Všichni víme, že četba je přínosná od raného věku dítěte ze všech možných důvodů, ale jak na to, milí rodičové, abyste svému dítěti četbou skutečně otevřeli brány do světa a pomohli mu být v něm úspěšným?

Právě neurovědci přišli na to, že hloubavý rodič, pro něhož není „čtení před spaním“ pouhým prostředkem k tomu, aby dítko brzy zavřelo očka a spokojeně se ukolébalo do snu, má možnosti, jak tuto jednoduchou aktivitu ozvláštnit ku nemalému prospěchu své ratolesti.

I běžné čtení, kdy je dítě v roli pasivního posluchače má bezesporu své benefity. Například rozvíjí tzv. Emocionální empatii, tedy schopnost vžít se do postav příběhu a cítit s nimi. Vědci však přišli na to, že četba může navíc vést i k rozvoji tzv. Intelektuální empatie, kdy je čtenář schopen kromě výše uvedeného postavit se mimo příběh samotný a objektivně vnímat, jak jeho hrdinové prožívají svoji zkušenost. Jedná se o schopnost, která v reálném životě pomáhá jedincům předvídat, jak na ně budou ostatní reagovat a vymýšlet strategie, které jim pomohou být svému okolí inspirací.

Pro zvídavé rodiče, kteří chtějí ze společného čtení získat pro sebe i své děti maximum existuje, dle autora článku, jednoduchý trik, kterým můžete začít…

Zapojte děti do příběhu, nechte je o něm přemýšlet

Stačí, když během čtení uděláte v klíčovém momentu pauzu a pobídnete malého posluchače, aby sám navrhnul, co by hrdina měl v dané situaci udělat a proč.

Pamatuji si, jak můj syn byl na „čtení před spaním“ od útlého věku poměrně závislý a občas vyžadoval, abych mu dokola četla jeho oblíbenou pohádku. Po čase mě to začalo trochu nudit, tak jsem (tehdy neznalá neuro-vědeckých postupů) a možná z pudu sebezáchovy vymýšlela, jak si ten náš každodenní rituál trochu ozvláštnit.

Notoricky známý text jsem začala bez mrknutí oka schválně přetvářet tak, abych upoutala jeho pozornost: Modrá Karkulka potkala v lese medvěda a Tři prasátka si stavěla domeček z perníku… Ohlas byl nad všechna má očekávání! Rázem jsem místo ospalého posluchače, měla před sebou neúprosného kontrolora, který čekal jako nastražený detektiv na každý můj přehmat, aby nejdřív propukl v bujarý chechot a poté mě opravil a dál čekal – ouška nastražená na další narativní faux-pas. Z naší hry se zcela neplánovaně vyvinul další rituál, kdy jsme si už nečetli, ale vyprávěli si fiktivní příběhy, vymýšleli neexistující charaktery a jejich neuvěřitelné eskapády.

Od té doby věřím, že čtení opravdu není pasivní záležitost „na dobrou noc“.  Je takové, jaké si je uděláte. Asi jako všechno ostatní.

Přeji všem rodičům, aby chtěli a uměli dopřát svým dětem v tom krátkém čase, kdy jim ještě věnují svoji nekritickou pozornost, zkušenost se společným čtením, která bude pro obě strany zážitkem. Nehledě na důkazy vědy o tom, že je tím lépe vybaví do nepřehledného světa mezilidských vztahů.

Až jim ty roztomilí caparti vyrostou do věku puberťáků a na dveře pokojíku vyvěsí nápis „Vstup na vlastní nebezpečí“ (ano, i to je normální), bude už pozdě bycha honit :-).

Anna Pedretti
Autorka organizuje Lekce na přání a  pořádá letní příměstské tábory v Praze.