„Maminko, proč musím mluvit spisovně?“ zaskočila mě dcera otázkou.
Nevěděla jsem honem, co odpovědět. Otázku jsem nemohla zařadit do kategorie „Jak vznikl vesmír?“ a odkázat na veřejně známé informace či osobní domněnky. Musela jsem tomu čelit.
Mohla jsem říci něco jako „Protože je to tak správně.“ nebo „Protože naše mluva ukazuje, jak jsme inteligentní“ a tak podobně, ale nešlo mi to přes ústa. Vybavil se mi můj potlačovaný pud z nedávna, když jsme se s dcerou učily skloňovat podle rodů a mne zněla otázka v hlavě: „Proč se to musí dělat tak složitě?“
Sama češtinu celkem ovládám, ale tváří v tvář učivu prvního stupně základní školy mě napadají otázky, které mě jako dítě nenapadaly. Ale moji dceru ano.
Včera jsem četla článek o mladíkovi, který v dětství odmítal rozlišovat měkká a tvrdá í/ý a i přesto (či proto?) se dokázal v životě prosadit, dostat svoji vysněnou i dobře honorovanou práci.
Zamotala jsem se do úvah a tak jsem to raději rychle zamluvila s tím, že si musím pořádně rozmyslet, co odpovědět.
Až příliš často si uvědomuji, co vše naše děti formuje – každý střípek vět, skutků, pocitů…
Pak jsem zvedla hlavu k televizní kulise s dokumentem Na cestě, který zachycoval příběhy ze života lidí s handicapem. Zaujalo mě to dokoukala jsem do konce. Moje starosti s odpovědí na všetečnou otázku jsou najednou malicherné.
Děti přece dokážou zpracovat život kolem nich často lépe, než si sami myslíme.
Pavlína
Náš tip: Zajímá vás, jak vychovat šťastné a chytré dítě? Inspirujte se neurovědou.
Baby Office podporuje pracující rodiče. Zajišťuje ve firmách:
