603 564 243
EN
Menu

Kdy moje dítě dospělo?

Mé dceři je 9 let a je mi jasné, že to „velké dospívání“ teprve přijde. Teď je to „malé dospívání“ mladšího školního věku – odborně řečeno. A jak jsem poznala, že moje dítě dospělo?

Intenzivně jsem to pocítila v momentě, kdy v knihkupectví zvolilo knihu na téma tajemných kouzelníků, která hraničila s detektivkou říznutou hororem. Prý se nebojí, je to napínavé, záhadné, krásné … Nekoupila jsem ji. Přemluvila jsme dceru, že by se bála, že tam nejsou obrázky, je to moc drahé apod.

Až druhý den se mi to uleželo v hlavě.

Kdy je ta správná doba opustit malebné ilustrace a vrhnout se do neznámých vod hory písmen? Poznáme to? 

Přemýšlím nad tím, zda svoje dítě příliš nekormidluji. Zda mu opravdu knihy i hudbu doporučuji nebo mu ji pouze servírujeti. Svět kolem nás je sice plný nástrah, ale taky barevných okamžiků, třpytivých snů i možností… 

Nechci tvrdit, že je fajn koupit hned první titul, na který dítě ukáže, ale mne se osvědčilo s ním o knihách hovořit. Říkat mu své důvody nesouhlasu či doporučení. Mluvit s ním o tom. Protože potom bude i ono mluvit se mnou o svých vlastních pocitech a podaří se nám společně lépe poznat jeho vlohy. A třebaže dojdeme k tomu, že jsem měla pravdu, tak to bude cestou jeho vlastního poznání – cestou vlastních zkušeností a vlastního prožitku.

A tak jsem si uvědomila, že jsem na tohle všechno v první chvíli zapomněla.

Proč vlastně? Možná proto, že jsme si jako děti nemohly moc vybírat? Nebo proto, že nás baví číst ty nové krásné knížky s líbivými ilustracemi, kdy se nám vybavují skvělé zážitky, které jsme měli jako děti? Je to i naše alibi na návraty do světa fantazií… Nebo podvědomý strach z toho, že nás už dítko nebude potřebovat pro předčítání? Že nebudeme ležet večer v posteli vedle sebe a cítit jeho blízkost? Jeho pouto?

Těžko říct. Každý to máme v sobě jinak. Děti zrají a dospívají. A my s nimi. Přesvědčuji se o tom téměř každý den. Podle mě není jedna finální dospělost. Je jich několik. V dětství i ve zralém věku. A možná je jich dokonce tolik, co má kočka životů – odpoutáním to začíná, poznáním partnerů pokračuje, rodičovstvím to nekončí…

Takže moje dítě (stejně jako já) nedospělo naposled. A proto jsem si řekla, že si to můžu dovolit a užít si to. Jít do knihkupectví a koupit tam dvě knihy. Tu bez obrázků pro dítě a tu s obrázky pro mě. A pak doma podle nálady budeme knížky se svým potomkem vyměňovat – třeba si „odskočí“ z dospělosti a bude chtít být zase na chvilku malá. Nebo naopak překvapí diskusí na téma možnosti vlastní levitace dle té kouzelnické knihy.

Je to přece fajn, vracet se do dětských snů takhle „beztrestně“ a naopak umožnit svým dětem pořádně se rozhlédnout kolem sebe a povyrůst spolu s námi, vedle nás.

Pavlína

Komentáře