Všechno, co se člověk naučí, jednou využije

DSC_5623Rozhovor s RNDr. Michaelou Hrdličkovou, MBA, ředitelkou společnosti Biogen a 1. viceprezidentkou Asociace inovativního farmaceutického průmyslu

S Michaelou jsem se seznámila na obědě Business and Professional Women, kde měla zajímavý příspěvek o rovnováze mezi pracovním a osobním životem. To je téma, které v současné době hodně rezonuje, proto jsem se rozhodla Míšu požádat, aby se podělila o své zkušenosti z této oblasti. Sešly jsme se v útulné kanceláři v Praze na Pankráci, kde se spokojeně procházel Míšin pes a dotvářel tak příjemnou neformální atmosféru na pracovišti.

Na začátek hodně osobní otázka, jak se daří sladit práci a soukromý život Vám?

Já moc nerozlišuji práci a soukromý život, vzájemně se obojí prolíná. Je to spíš o tom, co je pro mě v danou chvíli priorita. Mít čas na děti, když mě potřebují, dělat dobře svoji práci. Dbám na to, abych pravidelně dočerpávala energii, ozvala se mamince, manželovi, myslela na sebe. Mám jasno v tom, co je pro mě důležité, a podle situace něco vyzdvihuji a jiné upozaďuji.

Vy už máte děti dospělé. Bylo to vždycky tak, že se vám vše dařilo tak hezky skloubit jako teď?

Rozhodně jsem se o to vždy snažila. Byla jsem 6 let na mateřské dovolené, mám děti po 3 letech. Hodně jsem se jim věnovala, vodila jsem je do kroužků, plavat, cvičit, jezdili jsme na různé výlety. Po šesti letech na mateřské dovolené jsem hledala práci pokud možno v oboru. Mohla jsem nastoupit do laboratoře, ale tam by mi chyběli lidé a odrazovala mě pevná pracovní doba. Hlavním kritériem pro mě bylo, abych měla možnost se při práci postarat o své děti. Měla jsem štěstí, že jsem našla práci, která mi to umožňovala, a nastoupila jsem jako obchodní zástupce farmaceutické firmy. Měla jsem k dispozici auto, takže jsem byla flexibilnější a mobilnější a zároveň jsem si mohla pracovní dobu naplánovat, jak jsem chtěla. Ale hlavně jsem měla babičku, manželovu maminku. Kdybych ji neměla, asi bych většinu platu věnovala někomu, kdo by mi s dětmi pomohl. V těchto podmínkách jsem měla pocit, že dokážu práci i rodinu dobře skloubit.

Návrat do zaměstnání po mateřské

misa-hrdlickova-synSpousta žen řeší, že když zůstane s dětmi takhle dlouhou dobu doma, že nebude v té správné pracovní kondici a práci si nenajde. Vy jste měla štěstí, že jste si ji našla. Máte nějaký tip pro ženy, jak najít práci, která bude flexibilní, bude je bavit a umožní jim starat se o děti?

Já si myslím, že je to hodně o nastavení v hlavě. Co je pro koho důležité. Často se vůbec nesnažíme vyjednat si pro sebe optimální podmínky a rovnou akceptujeme to, co nám někdo nabídne. Ženy si nevěří, chybí jim argumenty, jak zaměstnavatele přesvědčit, že udělá lépe, pokud je přijme. Protože ona mu bude opravdovým přínosem.

Také vidím, že mladé ženy bývají pod tlakem okolí. Myslí si, že musí dělat všechno najednou a musí být ve všem výborné – výborná matka, skvělá zaměstnankyně a ještě všechno úžasně zvládnout doma, mít naklizeno, navařeno. Určitě se to netýká všech, nechci zevšeobecňovat.

Je moc důležité si udělat čas pro sebe a zamyslet se, co chci, určit si priority a podle nich si organizovat svůj čas. Třeba – chci se seberealizovat, ale musím se postarat o děti. Děti by neměly doplácet na to, že jsme si je pořídili a nemáme čas se o ně postarat. A úklid, ten může počkat nebo ho může vyřešit někdo jiný.

Není třeba mít všechno hned. Mladí lidé mají celý život na to, aby si vše vybudovali.

Je samozřejmě lepší nezůstat po dobu mateřské dovolené bez kontaktu se svým oborem, pokud se tam chci vrátit. Já jsem se věnovala spoustě věcí. Dělala jsem jazyky, cestovala jsem. Pracovala jsem na jednom zajímavém projektu, kdy jsem pomáhala přivést z Německa model péče o sirotky a postižené děti. Byla jsem v Německu a moje malé děti tam byly se mnou. Bylo to obohacující pro mě i pro děti. Vzala jsem děti někam, kde měli možnost poznat jiné prostředí a životní hodnoty. Já jsem se zdokonalila v jazyce, naučila jsem se něco nového a do značné míry mě to směrovalo, abych si uvědomila, co chci a co nechci dělat. Všechno, co člověk v životě pozná, jednou využije. Nebyla jsem typem maminky, co si sedne na hřišti a povídá si s ostatními, to asi není ta správná průprava pro další profesní rozvoj. Ale je možné studovat, mít kontakt s kolegy nebo dělat dobrovolnickou činnost. Vždycky to jde. Hlavně nepropadnout pesimismu.

Ani při skvělé práci není dobré zapomínat na sebe

misa-hrdlickova-dovolenaHodně se mluví o slaďování práce a rodiny a o tom, že by člověk neměl práci věnovat všechno. Co když to někdo takhle chce? Když vnímá práci jako své poslání a cítí, že práce je pro něj vším a nechce slaďovat.

Myslím, že správné je, žít život tak, jak chceme. Je na každém, kolik času věnuji práci, rodině a přátelům a sobě. Samozřejmě se to během života mění. Mladší člověk se více věnuje práci, postupně se ale hodnoty mění, asi i v souvislosti s tím, že se narodí děti. Není nic špatného na tom, když někdo rád pracuje, i já miluji svou práci.

Jen je třeba se starat také o sebe a o své okolí. Není možné se mnoho let věnovat jenom práci. Pak je člověk zaslepený a vyhořelý. Dojdou mu síly.

Takže tělo samo si řekne.

Ano, ale je to pozdě, když už se hlásí. Můžu pracovat hodně, ale musím myslet na svoje zdraví. Musím se o sebe starat tělesně a duševně. A nemělo by se zapomínat ani na okolí, na přátele a rodinu. Protože vždycky přijdou v práci nějaké těžkosti a ti nejbližší jsou vždy první, na koho se obracíme.

Spousta lidí si uvědomuje, že nežijí tak, jak chtějí, chtěli by to změnit, mít víc času na sebe, ale jsou v tom rozjetém vlaku, mají malé děti, hypotéku, vysoký standard a ono to úplně nejde. Co s tím?

Ideální je nedostat se do takové situace. Moje babička říkala, že i vlaštovka ví, že musí mít hnízdo a přivést do něj mladé. Vím, že mladé lidi k tomu tlačí společnost a okolí, ale stejně si myslím, že  hmotné věci nejsou až tak důležité, jak to mnoho lidí vnímá. Připadá mi, že se někteří lidé spíše srovnávají s ostatními a to je žene někam, kam třeba sami ani nechtěli. Největší problém máme sami se sebou. Nabereme si toho moc a nemůžeme všechno zvládnout.

Já jsem nedělala a nedělám vždycky všechno správně. Naopak. Teď po 25 letech v zaměstnání  se můžu ohlédnout a zhodnotit, co bylo dobře a co ne. Já jsem například často pracovala na úkor spánku, a to není dobře. Naštěstí mám po rodičích hodně energie, tak jsem vše vydržela.

Pokračování rozhovoru na téma leadership


Komentáře

  1. […] První část rozhovoru o slaďování práce a rodiny […]

Okomentuje příspěvek