Trochu náročnější výlet aneb horský zážitek pro kancelářskou myš

P1600632 (960x1280)Před pár lety jsem se doma zmínila, že bych ráda někdy strávila dovolenou na Slovensku. Představovala jsem si pohodové procházky městy, kde jsem kdysi jako dítě strávila nějaký čas, případně historické městečko či termální lázně. Manžel mi chtěl udělat radost, tak objednal letos dovolenou ve Vysokých Tatrách. Nevadí, řekla jsem si, hory v létě také miluji. To bude super! A bylo.

Když jsme všichni dorazili do hotelu u Tatranskej Lomnice, bylo krásné počasí. Jeden večer jsem na poslední chvíli řešila nějaké pracovní záležitosti na počítači, a tak nějak jsem nevědomky přikývla manželovi na výlet kolem Zeleného plesa.

„Vyjedeme lanovkou na Skalnaté pleso, a pak půjdeme po vrstevnici (nebo se mi to jen zdálo?) k Zelenému plesu, potom pěšky dál do Tatranskej Lomnice. Bude to asi tak 16 kiláků,“ naplánoval manžel. Pomyslela jsem si, tak to je dobrý, to dáme, ráda si dám delší výlet. Tělo potřebuje pohyb na čerstvém vzduchu, když většinou sedí u tý počítačový bedny.
Ráno bylo jako malovaný. „Tatínek říkal, že pojedeme dvěma lanovkama.“ hlásila radostně dcera. „Opravdu? Dvěma? To mne překvapuje,“ divila jsem se, že by nás tak šetřil, ale potěšilo mě to.

 

„Jak tam bude nahoře?“ ptám se muže…

“Asi 15 stupňů.“

„Tak to si vezmu džíny,“ napadlo mne, ale po snídani mě trochu tlačí, a tak si beru lehký letní kalhoty nahoře i dole do gumy (takové městské, vzdušné, pohodlné).

„Si bereš tohle?“ ptá se mne. “Tak jo.“ A více to nekomentuje – to mne mělo zarazit, ale nezarazilo. Proč jsem si představila pohodovou turistickou cestu, co jsem znala třeba ze Šumavy nebo Krkonoš? Proč jsem se nezamyslela, o jakou nadmořskou výšku se jedná? Proč já vždy všem říkám, co je čeká, ale oni mně ne? Pracovní zamlžení mozku nebo euforie z horského vzduchu?

Dvě lanovky nás vyvezly na Skalnaté pleso. Krásný výhled, pohodová cesta, teplo. Litovala jsem ty, co šli pod námi pěšky, a netušila jsem, co čeká nás. Pleso je po výstupu z lanovky krásné v nadmořské výšce 1751 metrů, výhled úžasný.

„Paní v infocentru prý říkala, že je to tak hodinka k nějakým řetězovým žebříkům či co,“ informuje manžel, ale asi to bude trochu jinak, ukazatel k hlavnímu cíli v půli cesty Chaty při Zeleném plese ukazuje 2,45 hod.

„To jsi jí asi špatně rozuměl!“ vydrápali jsme se (já vyfuněla) do kopce, kde se cesta ohnula na vrstevnici. Jásot „No sláva rovina!“ vystřídala myšlenka „Co to je?“ přede mnou široko daleko šedivá cesta tvořená kameny, balvany, valounky, valouny… „To bude asi jen začátek, a pak to snad bude lepší…“ dostávám odpověď manžela mizícího přede mnou v záhybech za velkými kameny. Nebylo. Během další cca 2 hodiny jsme neviděli nic jiného.

Hlavou mi běhaly myšlenky na jógu a všechny roznožky, co jsme kdy dělali a snažila jsme se balancovat na různě velkých nepravidelně vysokých kamenech. Čím dál více mne napadaly praktické věci – co asi bude dál, když šlápnu vedle a zřítím se dolů? Uslyší to manžel? Zavolají vrtulník nebo mě budou zachraňovat sami? Snažila jsme se nehysterčit a vždy jsem jen sykla na dítko „Neskákej“ a na manžela „Jdi za ní! Hlídej ji!“ Bylo lepší, když jsem na ni neviděla… ten strach o ni mě dosti vysiloval.

 

P1600634 (1280x960)

Zpočátku mne lehce uklidňoval dav lidí, kteří šli stejným směrem – to přeci musí navazovat na nějakou normální cestu, když je tu tolik lidí. Časem jsem si uvědomila, že mají všichni nápadně vyrýsované svaly na lýtkách a postavy reprezentačních závodníků. Byli tu i civilisti, kteří ale vzhledem k vybavení a oblečení vypadali, že sem lezou minimálně každý týden. Pár dětí, které jsme potkali, bylo evidentně plody lásky těchto nadšenců.

Proud lidí přede mnou působil jako kolona mravenečků ve srovnání s horou, na které jsme se pohybovali. Postupně jsem je všechny pouštěla před sebe a propadala trudomyslnosti. Proč jsem se nepodívala do mapy sama? Proč jsem se nezamyslela na nadmořskou výškou dvou tisíc metrů? Proč jsem si vzala tyhle blbý kalhoty? Vítr mi je nafukoval, a tak jsem se je snažila zastrkovat do ponožek. Proč jsem si sakra nevzala aspoň ty tříčtvrťáky? Teď mi došlo, že mohu kalhoty srolovat nahoru pod kolena. Sláva. Hlavně, že jsem si ale nevzala ty džíny, co jsem měla v plánu. Aspoň něco, to už bych ležela na kameni k.o.

Manžel pravděpodobně tiše trpěl, když na mě s dcerou vždy čekali, než se doplazím, ale nesl to statečně. Došli jsme k sedlu pod vrcholem Svišťovky (kolem 2 tis. m n.m.), od které byla vidět strmá cesta dolů směrem k Zelenému plesu. Krásné scenérie – úžasná příroda, modré nebe a vodní plochy v modré a zelené barvě – krása, která na mne působila jako droga. Foukalo, ale mně bylo teplo. Minimalizovala jsem výdej slov a připadala si jako ve snu… Byl před námi sestup dolů. S myšlenkou „Teď už bude lépe“ jsem začala klesat. Ta myšlenka mě opustila velmi brzo.

P1600646 (1280x960)

Míjeli jsme zadýchané turisty směrem nahoru, což mne těšilo do chvíle, než mi zaznělo za zády „Nechtěl bych to jít dolů…“ Znáte ten pocit, že jdete z prudkého kopce a palce u nohou vás tlačí v botě, ale nemůžete tomu pomoci jinak, než že byste šli pozpátku? No tak si představte, že taková cesta je tvořena již z menších, ale stále různě velkých hodně nepravidelných kamenů a jdete to další dvě hodiny.

Jako bonus jsme cestou dolů konečně narazili na ty řetězy. Nebyly to ale řetězové chodníky, ale jen pár metrů řetězů místo zábradlí. Museli jste se pevně chytit, a pak spustit svoji dolní polovinu těla pozpátku z klouzavého kamene směrem dolů. To byl pikantní oříšek pro moje tělo a zadnici, která musela pobavit čekající turisty v protisměru. Naštěstí férově gratulovali dceři ke zdolání a komentáře na můj zjev si taktně nechali pro sebe.

Zelené pleso ve výšce 1551 m n.m. Sláva. Krása. Oběd. Vidina „normální“ cesty, ideálně vyjeté autem směrem do Tatranskej Lomnice.

Na cestě od Chaty při Zelenom plese, která vypadala lépe, se stále z osmdesáti procent vykytovaly kameny, ale pokaždé když se na 20 metrů objevila ušlapaná lesní cesta, obrátil se na mne muž se slovy: „Teď už je to pohoda, ne?“ „Jojo“ přizvukuji, než se mi noha zase zvrtne a cesta změní zpět v kameninové peklo.

P1600654 (1280x960)Cestou ke Svišťovce do kopce šli lidé kolem hodně svižně, ale z kopce někteří skoro běželi. Bylo to zvláštní. Málokdo se zastavoval, aby fotil nebo si odpočinul. A když pak od chaty byla cesta mírnější a já šla (chvílema) taky svižně, byli někteří ještě rychlejší. Zde, kde se již protínaly stezky do města s těmi z města, bylo i pár opravdových běžců a dokonce cyklokrosařů. Měla jsem dojem, že cílem je překonat tu stezku co nejrychleji (že by se blížila bouřka?).

Ještěže jsem se nenechala zblbnout a nepodlehla depresi. Mé tempo bylo stabilní, a když jsem došla muže, povídám: „Všiml sis, že potkáváme samé sportovce a nabušence? Myslím, že mají tu stezku jako trénikové území“. Asi jsem tím chtěla dát podvědomě najevo, že příště by mohla trasa trochu odpovídat mým možnostem.

A jeho odpověď? „No je pravda, že dnešní etapa byla trochu náročnější…“ (významná pauza), „ale co do počtu kilometrů standardní vzdálenost, co chodíme. Jo a tady zahýbáme – ostatní jdou k autobusu, ale my jdeme samozřejmě pěšky.“ Usmála jsem se na něj. No není k sežrání?

Shrnutí:

  • Bylo to celkem jen 18 km, ale já měla pocity na 30 a nohy mne bolely tři dny 🙂
  • Na dceru jsem moc pyšná, jak to zvládla.
  • Pár poznatků pro městské typy sedící většinu života za počítačem: Kupte nebo pučte si trochu toho trekového oblečení (aspoň kalhoty a savé triko), protože tam nikdo neměl bavlněné triko jako já, nikdo neměl pruhované triko jako já a nikdo neměl tak městské kalhoty jako já. Ale nemusíte jít s davem – já to taky dala.
  • Slováci jsou chytří – vedou stezky takovým terénem, abyste si příště rozmysleli, zda do toho půjdete znova. Skvělý nástroj ochrany krajiny.
  • Je to tam krásné. Když chytnete slunečný počasí jako my, bude vám z fotek ještě dlouho sálat atmosféra silné a svěží krajiny. Tahle stezka je pro toho, kdo se jen trochu hýbe (více než já) pohoda. Psychická energie načerpaná z přírody mi jistě vydrží déle než bolavé nohy a vřele ji doporučuji 🙂

 


Komentáře

  1. Hana Krejčí 1. září 2016

    Já bych k tomu dala doporučení … vyrazit do hor s kamarádkou. Byli jsme takhle v Tatrách před lety s malou Janičkou. Ubytovaly jsme se v chatě Pri Zelenom plese, chodily na krátké procházky po okolí, Janička malovala, já meditovala a četla. Dodnes na to vzpomínám a čerpám energii z těch hlubokých zážitků, kterých se nám tam dostalo.

Okomentuje příspěvek