Neumím si užívat dovolenou

terezaZnám všechny možné poučky, jak by měl člověk pravidelně užívat volný čas bez pracovních povinností. Regenerovat tělo, mysl, duši… Načerpat nezbytně nutnou energii do dalších dnů.

Znám to. A taky čtu. Čtu krásné citáty o tom, co je v dnešním uspěchaném světě důležité – zastavit se, uvědomovat si sebe sama, být na sebe hrdá, být se sebou spokojená. Čtu to. A něco už dokážu. Dokážu se v tu chvíli opravdu zamyslet nad pravdivostí slov, nadechnout se, vychutnat si tu chvíli, pochválit se. A pak zase jedeme dál. Cítím, že je to málo. Cítím, jak hrozně moc mi chybí více „času“ neboli těchto chvil. A vím, že to je jen moje „chyba“… nebo moje volba? Jen já to mohu ovlivnit. Nebo nemohu? Je tlak okolí silnější než moje touha? Nebo jen já jsem slabá tomu odolat? Všechno souvisí se vším a tak není nikdy jednoduché vystoupit z kruhu, přestat šlapat v tom kolečku jako křeček, porušit zaběhnutá pravidla. Jednoduché to není, ale jde to. Jde to, pokud se smíříte s tím, že budete čelit důsledkům tohoto jednání. Někdo to dokáže. A já? Jsem přece součástí společnosti, která je kolem mne. Já jsem to jedno kolečko z celého stroje. Nedokážu ovlivnit jeho běh. Ano nebo ne? Pokud si to „ne“ řekneme všichni, stroj vždycky bude žít svým životem a to naše kolečko se jenom „poveze“. A někdy stačí jeden z nás, který změní svůj směr a dokáže tak ovlivnit celý stroj – celou společnost. Ale hlavně, ovlivní svůj život a může být sám na sebe hrdý. Hrdý, že dokázal vystoupit z kruhu, aby dnes udělal něco pro sebe. A třeba ten stroj pojede dál bez něj. Ale třeba taky ne. Svět a společnost kolem nás není černobílá a není jednoduchá. Ale jsme to my, kdo ji tvoří a kdo ji ovlivňuje. A tak se zastavuji, zatím jen u citátů. Ale někdy už i na pár hodin, když se inspiruji v minulých letech, kdy jsem měla více času na procházky parkem, lesem nebo ulicí. A nemusím jezdit do daleka, stačí se projít tou svojí ulicí. Jak dlouho už jste to neudělali? Jít jen tak bez cíle, courat se, dýchat? Já dlouho. Vlastně co moje dítko nepotřebovalo držet za ruku. Ale co naše potřeby? Proč je potlačujeme? Proč tak málo nasloucháme sami sobě? Jedno jestli v práci či doma. Zkusme se dívat sami na sebe jako na svoje děti. Jako na děti, kterým dopřáváme uspokojení potřeb, zdravého vývoje, citů – chodíme s nimi ven, krmíme je zdravě, nasloucháme jim, ukazujeme jim krásno světa, prostě je Milujeme. Pouček a rad je kolem nás spousta, ale ta současně hodně používaná „Milujme sami sebe“ má pro mne najednou mnohem hlubší význam: „Milujme sami sebe jako svoje děti“. Dřív jsem si toho nevšimla. Nevnímala jsem to tak. A teď to píšu a skáče mi to na papír samo. Proč? Možná můj mozek automaticky vyhazuje myšlenky, které potřebuji slyšet. Možná. Já ano. Ale vy jste třeba jiní. Třeba už jste dál. Už si umíte udělat čas na sebe. Dýchat zhluboka, když je to třeba, či si užít zaslouženou dovolenou. A tyhle úvahy se vás netýkají. Tak to je fajn. Gratuluji a trošku závidím. Ale já se tam taky dostanu. Protože už na tom pracuju. Nestane se to lusknutím prstu. To vím. Je to životní styl. Stejně jako se člověk zbavuje zlozvyků v kouření či jídle, musí přistupovat i k těmto věcem. Postupně. Zkusme si naslouchat, pak svá přání realizovat a hlavně si uvědomit, že to, co děláme, děláme pro sebe, pro svoji rodinu ale i pro společnost. Vnímejme společnost jako svoji širší rodinu. S vědomím souvislostí, důsledků, respektu. Avšak nenechme se jí zatlačit do kouta. Tak, jak se chováme i jednáme, ona reaguje. Jako partner, jako rodina – v dobrém i zlém. Pracujeme, staráme se, a tak si zasloužíme něco na oplátku. Safra, už jsem zase u práce . A tak konec lenošení a jde se pracovat. Teda vlastně ne, vždyť já mám dovolenou! Takže se jde relaxovat! P.S. jsem zvědavá, zda to dnes vydržíme déle. Hezký den i vám!

Pavlína


Komentáře

Okomentuje příspěvek