Koncept kontinua – utopie nebo realita

Když se mi dostala do rukou kniha americké antropoložky Jean Liedloffové Koncept kontinua, přečetla jsem ji jedním dechem a zajásala jsem. Konečně nějaký nástroj pro výchovu dětí, který dává smysl!

Kniha řeší otázku, proč jsou lidé z technologicky vyspělých zemích tak často nespokojení a nešťastní. Kniha vychází z výzkumů mezi jihoamerickými Indiány, mezi kterými antropoložka žila a pracovala. Dochází k závěru, že naše pocity pocházejí z neuspokojených potřeb našich nejmenších. Děti se snažíme vychovávat podle příruček, nejsme v kontaktu s vlastní intuicí a jednáme proti vlastnímu konceptu kontinua – tedy jakémusi principu, který je přirozený člověku od doby kamenné či ještě dříve.

Kniha byla publikována již v roce 1975, autorka v ní velmi přesvědčivě vysvětluje, jak zacházet s miminky, aby z nich vyrostli spokojení a samostatní jedinci, kteří nemusí v dospělosti trávit čas léčením svých deprivací z dětství, jsou schopni plnohodnotného života a nemusí věčně hledat něco, čeho se jim v dětství nedostalo.

 

 


Komentáře

  1. […] pracovat, hledala jsem způsob, jak to skloubit dohromady. Dostala se mi zrovna do ruky kniha Koncept kontinua, která vysvětluje, jak se chovat k miminkům tak, aby z nich vyrostli šťastní lidé. Náhle […]

  2. Katka Neubauerová 22. září 2015

    Koncept kontinua je úžasná kniha v tom, že nám ukázala možnost, že své děti můžeme vychovávat a přistupovat k nim na základě vlastní intuice, na jejím základě se zde rozšířilo šátkování. Avšak je nutné si uvědomit, že podmínky výchovy a přístupu k dětem jsou v zemích třetího světa a v moderní technické civilizaci velmi odlišné. My máme možnost se rozhodovat, indiáni ne, ty museli mít miminko, batole, v šátku i když tam plakalo, a ono se vyplakalo v náručí. Id když plakalo, bylo přjímáno. Bylo stále nošeno a to ne jen maminkou, ale širším příbuzenstvem. Tak že nebylo přímo zafixováno pouze na matku, jak je tomu u nás. Píše se v knize, že miminka byla tak opatrná, že nespadla do jámy, kolem níž lezlo, věřím, že tam, když život žili v souladu s přírodou a s omezenými možnostmi, které jim dávali jistotu v chování, v přístupu k dětem, které byly klidnější, než-li naše děti. Děti se nosily v šátku do chvíle, než-li bylo vidět, že jsou plně seznámeni a že respektují hranice a řád společnosti, v níž žijí. Šátek byl přirozenou hranicí a místem, kde se u jistého a vnímavého rodiče dítko vyplakalo, když se mu něco nelíbilo. Ale to v čem indiáni získávali v péči o děti jistotu – tradice, omezené možnosti, podmínky života. To my nemáme. Můžeme dát dítě z šátku do kočáru, měnit polohy, položit jej do postýlky. Tímto zkoušením rodiče zakusuje dítě rodičovu nejistotu a pláče a pláče. Je dobře, že se učíme vnímat svou intuici, ale bohužel příručky a manuály, jak držet dítě, jak s ním zacházet, tuto intuici stále válcují. Proto je důležité začít také věřit sobě, přírodě a miminku, že jsou připraveni a uzpůsobeny tomu, aby rodič, aniž by si dělal doktorát na rodičovství, se dokáže dobře postarat o své dítě.

Okomentuje příspěvek