Adaptace dítěte v miniškolce

Milá maminko, milý tatínku,

rozhodli jste se dát děťátko do naší miniškolky a v této souvislosti si možná kladete řadu otázek. Podívali jsme se na to, jak přechod z rodiny do školky vnímají děti, a připravili jsme pro Vás několik informací.

Pokusme se představit si situaci, když jsme poprvé nastupovali do nového zaměstnání. Jistě se nám hlavou honila řada otázek: Co budu dělat? Jací budou kolegové? Zvládnu to? apod. Stává se nám to vždy, když nás čeká něco nového, neznámého. Dítě je v této chvíli ve stejné situaci, ale neumí své obavy vyslovit. A i když se často do školky těší, nejistota v něm zůstává.

Abychom omezili nepříjemné pocity na minimum, prochází všechny děti v naší miniškolce tzv. adaptací. Co to znamená? Má-li si dítě zvyknout bez problémů na nové prostředí, potřebuje k tomu určitý čas. Každé dítě je jiné, a proto i doba “zvykání” je různě dlouhá. V této době musí malý človíček vyřešit spoustu úkolů, aby mohl poprvé v životě zůstat delší dobu sám, bez maminky, jinde než doma a přitom být spokojený a cítit se bezpečně.

Dobu adaptace můžeme rozdělit do tří fází:

  1. fáze adaptace:  Poprvé přichází dítě do školky s rodičem, hrají si spolu a asi po hodině společně odcházejí domů. V této fázi adaptace hledá dítě odpovědi na otázky: Co tady budu dělat? Proč tu jsem? Jaká je paní učitelka? S čím si budu hrát? Můžu si to půjčit? Seznamuje se s prostředím třídy a novými kamarády a paní učitelkou. Rodič tak pomáhá učitelce dítě poznat a sblížit se s ním.
  2. fáze adaptace:  Postupně se doba pobytu v MŠ prodlužuje a přichází den, kdy maminka může bez obav na chvíli odejít a dítě zůstává ve třídě samo. Hlavičkou mu zase letí spousta otázek, které starší děti říkají nahlas: Kde je maminka? Proč tu není se mnou? Vrátí se? Na tyto otázky je potřeba nejen odpovědět, ale dítě se musí o pravdivosti odpovědí přesvědčit. Navíc poprvé v životě se setkává se situací, kdy není středem pozornosti, protože ve třídě je více dětí a jen jedna paní učitelka.
  3. fáze adaptace:  Jakmile dítě získá pocit bezpečí, je sebejisté a spokojené, nadchází poslední fáze adaptace tj. zvyknout si na myšlenku, že bude spinkat jinde, než ve své postýlce. Tento úkol bývá pro děti velmi obtížný a je potřeba je na jeho zvládnutí dobře připravit. Maminka i paní učitelka budou s dítětem dopředu mluvit o tom, že taková situace nastane, je dobré pomoci mu vybrat hračku do postýlky a pyžamko. Měli bychom společnými silami vytvořit takovou atmosféru, aby se Vaše dítě těšilo na den, kdy bude ve školce poprvé spinkat. Teprve odchází-li dítě se samozřejmostí do postýlky, spokojeně z ní vstává a odchází si hrát, teprve tehdy můžeme prohlásit, že je adaptace úspěšně u konce.

Další tipy:

  • Nástupu do školky nepřispívá ranní spěch a nervozita. Udělejte si příjemné ráno.
  • Zajímejte se, co bylo ve školce. Vynechte ovšem nedůležité otázky co jste měli k jídlu, na které leckdy dítě ani neumí odpovědět, ale důležité s kým sis hrála, vzala sis ten modrý kočárek? Důležité je všechno vyposlechnout, pochválit, divit se. Rodiče by měli sdílet nadšení dítěte i jeho rozhořčení.
  • Dávejte mu najevo, že ve školce není za trest nebo proto, že na něj nemáte čas. Voďte jej do školky s tím, že je to pro něj zábava a nový zážitek.
  • Je dobré, když si dítě z domova přinese svoji oblíbenou hračku, polštářek na odpolední odpočinek apod.
  • Zpočátku by se dítě nemělo nutit do činností a hry. Není nic divného na tom, když vám učitelka první týden řekne, že dítě jen sedělo a pozorovalo dění. Neznamená to, že se dítěti ve školce nelíbí, jen v sobě zatím nemá tolik odvahy. Proto večer doma dítěti neříkejte, co má a nemá druhý den dělat.
  • Povídejte si s ním, co ve školce vidělo, co se mu líbilo, ale neklaďte na něj požadavky, že si musí hrát a zapojovat se do činností. Učitelky samy děti do režimu školky časem přirozeně zapojí.

Co když dítě po odchodu rodiče ze školky pláče?

Ranního pláče dítěte bychom se neměli obávat, vždyť i dospělí při některém loučení uroní slzu. Podstatné je, co se děje poté, co rodič odejde. Jestli se dítě po chvíli zapojí do hry, není potřeba to řešit. Důležité je, aby rodiče dodrželi slovo: když ráno slíbí, že přijdou po obědě, pak prostě přijít musí.

Z praxe:

„Setkáváme se s tím, že maminky mnohdy snáší odloučení od dítěte hůře než dítě samotné. Rodiče by ale měli důvěřovat profesionálům, není nutné každou hodinu telefonovat. Někdy maminky odcházejí od dítěte za velkého pláče, ale sotva se za nimi zavřou dveře, učitelka dítě zabaví, dítě ztratí pojem o čase, najde si zábavu mezi vrstevníky, zapojí se do činností a hry a čas strávený ve školce mu uteče daleko rychleji než vystresované mamince v práci. Také není vhodné, aby se maminka po rozloučení s dítětem opakovaně vracela do třídy a snažila se ubezpečit, že je dítě v pořádku. Učitelky vědí, co mají dělat. Kdyby nastal skutečný problém, rodičům by zatelefonovaly. Nemělo by vás zarazit ani to, když si přijdete pro dítě a ono se rozpláče, když vás uvidí, je to přirozená reakce. Hlavně dítě nelitujte, že muselo být přes den samo bez vás, to mu rozhodně neprospěje!“ Popisuje Mgr. Ivana Kollárová, Ředitelka Miniškolky Baby Office.


Komentáře

Okomentuje příspěvek